Vzpomínky na královské horní město Jihlavu

Mladík, narozený v Jihlavě v roce 1938 měl před sebou netušené zážitky. Moji rodiče měli v ulici západně od sladovny Jihlavského pivovaru byt v mezzaninu dvourodinné vilky, aby si ten byt vůbec mohli najmout, museli si koupit starý nábytek- tehdy ještě ne dost starý, aby měl starožitnou hodnotu, starý ale dost, aby byl silně nepraktický. Na vlastní náklady si tam zřídili koupelnu, v Jihlavě tenkrát ještě v té podobě novinku.

Takže od první chvíle jsem vdechoval vůni praženého sladu, kdekoli takovou vůni, i v daleké cizině potkám, zprostředkuje mi vzpomínku na domov.

Časy ale byly tenkrát tvrdé a nelítostné. Jihlava byla dobře z polovičky německá, s českou polovičkou se mnozí, zejména mladí Němci nesnášeli. Navíc z Německa zaznívaly projevy nenávisti k židům a zrovna můj tatínek pocházel ze židovské rodiny. Už týden po mém narození dorazila z Německa zpráva o tzv. „Reichskristallnacht“, čili prvním moderním pogromu západně od Ruska. Maminka byla opět z katolické rodiny, my děti jsme byli pokřtěny.

Ale tehdejší šílenství se nám nevyhnulo.

Jako dítě jsem o tom, proč to všechno tak je, moc nevěděl, ale události přicházely, tatínka Gestápo sebralo na Vánoce 1940, byl důstojníkem horského dělostřelectva čs. Armády a členem Obrany Národa, hnutí vedeného gen. Eliášem. Mně byly právě 2 roky, sestra se narodila až 2 měsíce po zatčení mého tatínka. Z bytu nás vyhodili, potřebovali ho pro úředníka Gestápa, které mělo zabranou sokolovnu, na opačné straně pivovaru. Tatínek ve vazbě zemřel na podzim 1941, bylo mu 50, takže si na něj opravdu nevzpomínám.

 Co vím jsem popsal v dalších kapitolách.

.Naštěstí pomohl dědeček, mistr krejčovský a do konce války jsme měli (já, moje sestra a starší bratr s maminkou) pokoj ve starobylém domě za hotelem Hvězda, k tomu kousek klenuté chodby, voda a záchod na pavlači. Vešly se tam dvě postele, ale spali jsme na nich čtyři, jinak to nešlo.

V roce 1944 bylo mému bráškovi Josefovi 15, přišel dopis od obce, že musí být nasazen. Byl odvezen do Terezína, tam ovšem, jako katolík sotva našel nějakou podporu, byl zařazen do transportu a zemřel v Birkenau, v krematoriu IV. Dva týdny předtím, než ty krematoria esesáci zbourali.

V životě jsem měl mnoho co dělat, abych se protloukl. Maminka živnostnice, měla mistrovské zkoušky a větší „dámský módní salon“, ten musela už 1949 zavřít a šila sama. Nabídli jí sice, že může dělat mistrovou v družstvu Snaha, ale maminka se nemohla smířit s tím, že bude kdesi zaměstnaná. Tak zase pro změnu ji neměli rádi jihlavští konšelé, stále jí zmenšovali byt, až ji vystěhovali do podnájmu v rodinném domku, kde samozřejmě nebyla jako vetřelec vítána. Dožila v bytě mého strýčka Richarda, který měl paní se sklerozou na vozíčku, tak si spolu dělali společnost.

K ilustračnímu snímku Jihlavy z r. 1941:

Na té pohlednici vidíte střed města, pohled je od vchodu hotelu Hvězda.

Uprostřed náměstí je ona tramvaj, ve které jsem prožil různá dobrodružství, ta tramvaj udělala z jinak provinční obce město. Jinde, třeba v Písku nebo ve Strakonicích tramvaj neznali. Jako školáci jsme na koleje pokládali šestáky ze zinkové slitiny, ty ta tramvaj krásně rozválcovala. Ten šesták byl vlatsně dvacetihaléř, ten název jistě pocházel ještě z C&K časů.

U tramvaje byla čekárna s trafikou- vlevo je vidět ty původní domy tzv. gretslu, čili česky „ohryzku“, dnes tam stojí obchodní dům Prior.

Tam, kde stál fotograf, bylo jihlavské korzo. Od Schillerovy ulice, poté 9.května, dnes Benešova, po Kosmákovu, tehdy ještě Maternovu dole na náměstí se každý večer za přijatelného počasí procházela jihlavská mládež.

Jihlavské náměstí také zažilo početná přejmenování. Kdysi nám. Františka Josefa II. se za republiky stalo Masarykovým náměstím, za německého socialismu to bylo náměstí Adolfa Hitlera, po válce Náměstí Míru, ani nevím, jak se jmenuje v současnosti.

Na náměstí měšťanské domy, prastará lékarna U Lva měla ve sklepě ještě hliněné láhve od Seltersovy vody, ta se ve středověku vozila až z knížectví Nassau, dnes v severozápadním Německu. Koňským povozem byla těch asi 700 km jistě nejméně dva týdny na cestě, co musela ta láhev minerálky v Jihlavě stát?

Jihlava bývala nesporně bohatým městem, jako Kutná Hora, nebo Písek, také města založená králem Přemyslem Otakarem II.

Za německého socialismu se každý rok konal průvod školní mládeže, oblečené v havířské úbory, vycházeli i zase zacházeli z podzemí u morového sloupu, naproti kavárny Slávie. Tam také pravidelně chodíval můj tatínek, na štamtiš. Scházeli se tam účastníci bojů na italské frontě, důstojníci, ale i rybáři, obchodníci a řemeslníci. To za německé okupace zmizelo a už se nedokázalo po válce obnovit.

Na druhém  obrázku je Jihlava z r. 1980, to jsem tam už dlouho nebyl. Gretsl zmizel, na jeho místě příšerný obchodní dům Prior. Z původního náměstí zbyla jenom ta kašna, i původní žulové dláždění kamsi zmizelo, dnes tam jsou drobné kostky. Místo tramvaje trolejbusy.

Jihlavské obyvatelstvo bylo z půlky vyměněno, přišli tam Stalinem vyhnaní maďarští Cikáni ze Zakarpatské Rusi, Romové.

Jihlavští Sintové, Cikáni zcela jiného etnika, zahynuli snad do posledního v plynových komorách německých socialistů. Já si jenom vzpomínám, že si je maminka pozvala do prádelny, tam byl děravý měděný kotel. Fascinoval mně pohled na ty cikánské řemeslníky, jak vyklepali z mědi přesně pasující záplatu a letkulmou ji na ten kotel naletovali.

Mimo jiné nám ale odborně nabrousili veškeré nůžky a nože v domácnosti. Sintové byli pro Čechy ztráta, byli to pracovití a schopní Cikáni, jistě by se dnes uplatnili i v moderní výrobě.

V Indii jsem potkal řadu Sikhů, to jsou Indové ze severu, nosí turbany přes vlasy i vousy, ale neskutečně šikovní mechanici, elektronici, řidiči atd. Snad mezi těmi Sinty a Sikhy existuje nějaká souvislost.

Jako dítě jsem měl kolem sebe řadu kluků stejného věku, nijak jsem nerozeznával, kdo se „dal k Němcům“ a kdo byl, jako já, protektorátník. Němečtí kluci mi pomáhali slepit draka, hráli jsme na ulici fotbal a nikdo se neptal, koho volí moje maminka nebo tatínek. S dospělými to asi bylo složitější. Domluvili jsme se po jihlavsku:“pisl bémiš, pisl dajč, pisl supe, pisl flajš“.

Proto vycházím z toho, že nás deformují teprve škola, média a aktivisté. Tam je třeba začít s nápravou.

Na  německý text zde.