Do celkem klidného, i když nijak přepychového života mé rodiny zasáhl především nacionální socialismus. Už po Mnichovském diktátu bylo odstoupeno německému socialismu české pohraničí.
Tam ale žil a podnikal bratr mého tatínka, strýček Josef Steiner, nar. 1888. Za první světové války sloužil v rakouské Haliči na ruské frontě, tam si našel i manželku Jenny, říkalo se jí Genia.
Strýček byl strojařem, postavil si v Chomutově továrnu na drátěnky do postelí. Vyvážel je až do Jižní Ameriky, stroje mu poháněla turbina vestavěná do původního mlýna na Chomutovce, v Mlýnském údolí. Vedle továrny stála i vila, patřil k ní i 10 ha velký kus lesa, dnes Bezručovo údolí.
Na podzim 1938 utekli s dcerou Hildou do Prahy, tam si je ale Chomutovští v červnu 1942 našli , nejdříve odvezli transportem Aae do Terezína, odtud pak 19. října 1942 v transportu Bw do Treblinky, kde je zavraždili v plynových komorách na nákladních vozech, do komory se pouštěl výfukový plyn. Vpravo níže je teta Marta a Hilda asi 4 roky před smrtí.
Další obětí
socialistické zvůle je moje teta Marta, nar. 1881 a její
rodina, měli v Kolíně na Karlově náměstí obchod s galanterií. Jediná dcera
se jmenovala Rita , nar. 1922, manžel Heindrich Kraus.
Celá rodina
byla 13, června 1942 v transportu Aad deportována do Terezína, 1. února
1943 pak do Birkenau, kde byli bezprostředně zplynováni a spáleni.
Na snímku
vlevo je Rita.
Můj tatínek, důstojník horského dělostřelectva, válčil v Alpách s Italy, dvě medaile za statečnost, po válce byl ještě nasazen na polské frontě, demobilizován 1921. Velké zatýkání slabě zakonspirované organizace Obrana Národa proběhlo v Jihlavě koncem roku 1940, všichni zatčení důstojníci byli ve vězení Gestápa Brno k „sonderbehandlungu“, čili neměli se už vrátit živí. Gestápo poslalo mamince telegram a úmrtní list, po zaplacení 1300 RM (tehdy 13000 K, tenkrát 60 průměrných měsíčních platů) nám pošta doručila karton asi 30x30x30 cm s popelem našeho tatínka. V dopise Gestápo trvalo na tom, že na hrob nesmí přijít náhrobek ani se nesmí uspořádat pohřební obřad.
Vpravo dole je telegram, který maminka tenkrát dostala. V r. 1941 ještě nebyly v provozu takové lágry, jako Brzezinka- Birkenau. Počet vězňů, zemřelých ve vězení Gestápa v bývalých kasárnách také nebyl nijak mimořádný, zrovna v Osvětimi řádil tyfus, podobně jako na Letech. Důstojníci Obrany národa byli vězněni odděleně od ostatních vězňů, byl to vojenský tábor a všichni byli určeni k likvidaci. Možná také ten komandant nebyl zcela lhostejný k osudu svých bývalých spolubojovníků na italsko- rakouské frontě. Dvě medaile za statečnost jistě nebyly zadarmo. Později však Gestápo už ani ta úmrtí nehlásila.
V roce 1944 bylo Pepovi 15, přišel dopis z magistrátu, že bude totálně nasazen, nejdřív v Terezíně. Mamince nic jiného nezbylo, než doufat, že těch pár týdnů do konce války už nějak přežije. Nepřežil. O smrti mého bratra Josefa nám nebylo oznámeno vůbec nic, samozřejmě ani jeho pozůstatky nebo místo, kde skončil. Jeho popel byl podle svědků vhozen do rybníčku za krematoriem IV., kam se poslední oběti ještě na podzim 1944 uklízely.
Moje teta Olga z Prahy, sestra mého tatínka, nar. 1889 v Bračicích u Habrů, se vdala za nizozemského obchodníka s diamanty, Vebla a provozovali spolu klenotnictví v pasáži Metro na Národní třídě, surové diamanty opatřoval mužův syn z prvního manželství, důlní inženýr ve Venezuele. Brousily se v Holandsku, ale snad i v Čechách, nevím o podrobnostech. Koupili si také dům v Černé ul. č.7., tam jsem po válce u tety býval na návštěvě.
Broušené kameny pak teta prodávala na aukcích v Londýně nebo v Paříži.
Když přišli nacionální socialisté z Německa, v březnu 1939, zašila si teta ty nejhodnotnější brilianty do látkových knoflíků a našla si úkryt v Sudetech, na statku pana Hiršála v Lanškrouně (Landskron). Tam měla úkryt v přístěnku, odkud mohla vycházet jenom v noci.
Do Prahy
se vrátila v květnu 1945, samozřejmě vše rozkradené, dům obsazený, ale
zvládla to. 1945- 1948 měla i to klenotnictví, byla hrdá na svoji
zákaznici, Hanu Benešovou, s kterou se domlouvala i na výlety. Jezdily
vozem Nash, který si teta koupila, ale řídil jenom šofér.
Vše se zhroutilo po převzetí moci komunisty. Klenotnictví bylo znárodněno, ovšem teta měla v Londýně svoje konto v bance a také ty dražší kameny. Do domu jí byli nasazeni jako nájemníci agenti StB a začalo pátrání po jejích kontech. Dlouho tomu nátlaku odolávala, ale v březnu 1961 si vzala život, pustila si plyn v koupelně.
Zanechala závěť, ale na archivu Prahy 1 jsem se dozvěděl, že prý byla napsaná na pytlíku od mouky, poto ji StB zničila , 500 tuzexových bonů, určených své přítelkyni Kristině si rozebrali StBáci. Pak už jenom vynášeli aktovky nadité cennostmi, než se tam zase jeden z nich nastěhoval. Dnes tam ti potomci StBáků mají bytové družstvo.
Já si nemohu stěžovat, přežil jsem, tu bídu za mého dětství měly i tisíce jiných dětí. Jenom si vždy uvědomuji, jaký život měla moje maminka. Kolem sebe celý život jenom nepřátele. Německé i české socialisty.