Můj bráška Pepa
Pepa, čili Josef, byl první dítě mých rodičů. Narodil se 27 07. 1929, o devět roků přede mnou.
Příčinou jeho smrti jsou dva faktory: měl tatínka židovského vyznání, maminku katoličku, což v nacionálním socialismu řešily rasové zákony z 15. srpna 1935, schválené na sjezdu německých socialistů v Norimberku.
Další stupeň diskriminace byl dosažen an konferenci německých socialistických funkcionářů ve vile am Wannsee, to je přehrada na na řece Havel u Berlína. Tam se domluvila likvidace nejenom židů, ale i míšenců ve věku od 14 roků, hlavní jednatel tam byl Reinhard Heydrich..
Pepa byl „uklizen“ mojí maminkou na statku strýčka Marouska v Ondřejově u Pelhřimova. Jihlavští nacionální socialisté však nezapomínali na nikoho, musel ve věku 14 let do transportu Dv dne 25. února 1944 do Terezína. Tam prý měl začít jako učeň v truhlářské dílně.
Zúčastnil se velmi pravděpodobně jako "herec" nebo statista i natáčení filmu o Terezíně, ten potřebovala SS jako doklad, že provozuje
v Terezíně ozdravovnu.
Dva týdny před zrušením plynových komor a krematorií, byl poslán transportem Es do Birkenau (Brzezinky) spolu s dalšími 1014 katolickými chlapci ze smíšených manželství ve stejném věku. Celá skupina byla ve stejný den, t.j 21. října zplynována, těla spálena a jejich popel vhozen do rybníčku za krematoriem IV. Přežilo jenom 42 mladíků, uznaných jako práceschopných a přeposlaných do jiného lágru.
Asi před rokem mne napadlo, že by v Osvětimi museli mít ještě Pepův kufr. Napsal jsem tedy do Muzea v Osvětimi. Nejdříve odpověděli, že kufr s touto adresou nemají. Asi po dvou týdnech mi však jedna z těch pracovnic sdělila, že našla zápis, že Josef Steiner byl z Osvětimi poslán do Dachau. Obrátil jsem se tedy na správce archivu Dachau, tam našli Josefa Steinera, vězně č. 119788, ale jeho datum narození bylo o 4 roky zestárnuto, vedli ho jako 18-letého. Jeho domovská adresa však souhlasila. Kopie, kterou mi ta správa archivu poslala, obsahuje řadu nových informací.
Tedy, z Pepy udělali studenta, do Dachau přijel 27.října 1944 z Osvětimi (Ausschwitz) a zemřel 22. prosince 1944. Pohřben byl 24.ledna na místě označeném 9U, jako 419-tý vězeň. Bydliště je zapsáno chybně, Materngasse je správně. pod tím zkratky: l. znamená ledig- svobodný, rk. znamená římsko-katolický, Tsch. znamená český. Přesto je nahoře velké J, čili počítán k židům. Sch je zkratka komanda Steinwald, tam se v podzemí vyráběly pro firmu Dynamit Nobel rozbušky pro pancéřové pěsti.
Později se ukázalo, že skupina mládeže , která se zúčastnila natáčení filmové propagandy o Osvětimi, měla být vykoupena humanitními spolky ze západu a poslána do Izraele. Když však Adolf Hitler oznámil svůj záměr muftímu Jeruzaléma, Husejnovi, (Hussejn byl prastrýčkem Jásira Arafata, nositele Nobelovy ceny míru) předvedl ten muslim záchvat a požadoval, aby Hitler ty mladíky zplynoval. Do Izraele za žádnou cenu, ti by posílili Haganu.
Tisíc mrtvých víc, nebo míň, to bylo Hitlerovi v té chvíli už jedno.
Na Pepu si dodnes vzpomínám, než šel do transportu, byl u nás v pokoji a hrál si se mnou. Stavěli jsme ze stavebnice Merkur lanovku a posílali náklad na stěnu nebo zpět. Měl, stejně jako já, zájem o techniku, jistě by z něj byl také inženýr. Máme to v rodině, můj tatínek měl dva československé patenty, strýček Josef v Chomutově na dnešní poměry ekologicky orientovanou výrobu drátěnek do postelí. Jeho železné postele stály snad ve všech kasárnách a ubytovnách první republiky.
Maminka po válce dlouho čekala, že se Pepa vrátí, nikdo jí nic nemohl o osudu Pepy sdělit. Židovští funkcionáři hleděli raději zmizet a teprve terezínská iniciativa začala registrovat doklady o transportech.
Jistě to byl i důvod, proč jsme se s maminkou tak sblížili- ztratila manžela, syna, jeden jí zbyl a ten musel dokázat, co ti zemřelí dokázat nemohli.
K adrese na lístku od mého bratra- to jsme bydlli už v podnájmu, v jedné světnici, voda a záchod na chodbě, byl to dům v dnešní Kosmákově ulici- v současnosti Romské sídliště. Dům zbourali v 70. letech konšelé KSČ .
