Trochu rodinné historie z Čech

O historii svých předků jsem se začal vážněji zabývat až v době, kdy jsem odešel do penze v r. 1999. Do té doby jsem byl plně absorbován svým zaměstnáním a dětmi, na nic jiného čas nezbýval.

Pomohla mi krabice, ktero jsem zdědil po mamince, v této krabici ukládala všecny doklady, fotky, důležitou korespondenci.

Byl tam i její cestovní pas z r. 1934, jezdila na něj ke strýčkovi Antonovi do Vídně. Byla tam poznámka „domovská příslušnost Kluky u Čáslavi“. Na internetu bylo hned jasné, Kluky jsou obec se 150 obyvateli, takže velmi přehledná.

Tak nejdřív, co to znamená, „domovská příslušnost?“ Studiem jsem došel k době, kdy se v Čechách začíná provádět řádný soupis obyvatelstva, mnohým obyvatelům Čech a Moravy bylo zapsáno do matriky příjmení, do té doby ne zcela samozřejmé. Otec Marie Terezie, císař Karel VI., vydal v r. 1726 zákon, kterým se zavádí evidence obyvatelstva na zemské úrovni. Tento zákon obsahoval také pojem „familiant“, týkal se židů, kterým měl přibrzdit přírůstky obyvatelstva. Zjišťovalo se, který žid se nachází na území Království Českého, pokud měl vlastní trvalé bydlení, bylo mu přiděleno familiantské číslo. To opravňovalo také k založení rodiny, dědil je vždy nejstarší syn. Ostatní synové se oženit nemohli.

Zápisy z té doby má v archivu Universita Karlova v Praze. Tam jsem našel zápis z obce Kluky, můj prapředek Moyzes se třemi syny provozoval na zámku Kluky u rybníka „spiritusfabrik“, čili vinopalnu. Dům, na který bylo to familiantské číslo vydáno, je dnes radnicí Kluk.

Ještě na historické mapě Kluk (www.mapy.cz) je ta vinopalna vidět, ale už zanikla. Familiantů bylo skoro 9000, vinopalen bylo v Království Českém téměř 400.

V sousední obci Malešov je zachovalý židovský hřbitov, celkem 18 náhrobků patří členům mé rodiny.

Zajímal jsem se o vznik židovské obce v Malešově, našel jsem zmínku, že ji založili uprchlící před povstáním Bogdana Chmielnického, kozáci tehdy 1648- 1654 zavraždili na 300 tisíc židů. Ti zámožnější mohli uprchnout, koupili si pozemky a postavili domy. Zámožní židé byli tehdy především správci polských šlechtických statků na Ukrajině a zloba obyvatel se soustředila na ně- polští pánové se bavili ve Varšavě.

Historie mých rodičů

Z matčiny strany jsme její rodiče u sebe dochovali až do jejich smrti. Václav Marousek, můj dědeček, se narodil 1874 v Nemojově u Pelhřimova, jako druhý syn familianta Matěje Marouska. Spolu s tím třetím, Antonem, se vyučili ve Vídni krejčími. Za učení se tenkrát platilo, starší bratr, který zdědil ten statek, hořekoval, že by za ty peníze býval měl kus lesa.

Když se dědeček vyučil, 1899, šel pěšky na vandr, došel až na švýcarskou hranici. Když se 1901 vrátil do Vídně, složil mistrovské zkoušky, babička Františka ty roky na něj čekala. Vzali se a 1902 jim cech krejčovský v Jihlavě dovolil otevřít si vlastní živnost. Jejich první dítě byla moje maminka Marie, nar. 1903. Celkem měli 7 dětí.

Z otcovy strany pocházel můj dědeček Hynek Steiner z Kluku u Čáslavi, narodil se 1865, zemřel 1937. Babička Antonie pocházela ze Starkoče, také u Čáslavi, narodila se 1868. Můj tatínek Gustav se jim narodil 1890 ve Smrdově, dnes Sázavce. Měli tam obchod smíšeným zbožím. Celkem měli 4 děti.

Můj tatínek byl nejmladším synem, když začala 1914 válka, přihlásil se jako jednoroční dobrovolník, prodělal výcvik v jednotce horského dělostřelectva v pevnosti Josefov u Náchoda, byl nasazen na tyrolské frontě, bojoval na Ortleru s Italy.

Tam získal dvě medaile za statečnost, byl povýšen a přeposlán na ruskou frontu, naposledy  v Haliči. Po válce se se svojí jednotkou vrátil do Čech, ale spolu s jeho jednotkou musel bránit republiku proti Polákům. Sice zvítězili, ale podle rozhodnutí OSN se museli vrátit na současnou českou hranici. Demobilizován byl až na konci roku 1921. 

Po demobilizaci začala v Čechách těžká hospodářská krize. Nezbylo, než se pokusit přežít jako obchodní zástupce českých továren v pohraničí. Tak se dostal i do Jihlavy.

Moje maminka se narodila 1903, nejstarší dcera svých rodičů Marouskových, pomáhala odchovat své mladší sourozence, ale také šla do učení k německému mistrovi krejčovskému a 1919 složila i mistrovské zkoušky, založila si vlastní krejčovství. Tehdy se to ovšem zvalo "Dámský módní salón" a paní mistrová se uměla i reprezentovat.

Živnost provozovala na začátku spolu se svým tatínkem, později si otevřela salón v Benešově, tehdy Schillerově třídě, jak se hrdě zvala jediná jakžtakž rovná ulice s četnými obchody. Na téže ulici, blízko synagogy si otevřel malý obchůdek i můj tatínek.

Nebylo to příliš vhodné místo, na jaře 1939 mu nacionální socialisté vytloukli výlohu a ukradli, na co se dostali.

O tom se zmíním ještě jinde.

Zpět na začátek.