tedy vlastně bych si nepostěžoval.  Ani tam jsem před režimy nebyl jistý, zrovna učitelé z velké části posluhovali vrchnosti, neboť na nich záležel jejich postup.
Ale  v podstatě jsme i my žáci tuto hru prokoukli a učitelům sdělili jenom to, co jsme uznali za dobré.
Všichni jsme začínali od  základu, i pan prezident nebo tajemník. Já jsem k tomu školnímu základu přišel po prázdninách 1944. První den ve škole nebyl nijak mimořádný, zkrátka nám ukázali lavice a usadili nás, následovalo poučení, že než začneme povídat, musíme se přihlásit a počkat, až budeme vyvoláni. Dnes to asi už neplatí, vidím, jak se mluví třeba v parlamentě, kde sedí zajisté jenom ti nejlepší žáci.
Tady je snímek naší obecné, jak jsme začínali v Husově ulici.
Bylo nás pět, jako v tom Poláčkově vyprávění, pět kluků, kteří se sešli v katolickém Skautu- Junáku a zůstali si věrni.
Na snímku jsem nás očísloval- odshora dolů. Číslo 1. je Venca Huků, syn největšího jihlavského zámečníka a klempíře, pod ním, v druhé řadě předposlední vpravo je jeho sestra. Úplně vlevo je naše milovaná třídní učitelka Lovětínská.
Číslo dvě je Eda Schwarz, největší z nás, obdařený také sestrou., ta zde ale není. Ten třetí, na tu dobu dobře živený, jsem já- knihomol a už tehdy spisovatel, přispíval jsem do školního časopisu.
V první řadě je č.4. Mirek, tedy Bohumír Jakubík, dnes matematický pedagog nu a číslo 5 je Pepík.
S tím jsem zažil trapas v první třídě- měli jsme se chovat ukázněne, čekat až nás pan učitel vyvolá, ale Pepík do toho mluvil, tak byl poslán do kouta. vedle tabule.
Všichni jsme po chvíli sledovali rostoucí loužičku pod ním- Pepa měl strach se přihlásit, že musí na malou, tedy stranu.
Z těchto dětských botiček jsme vyrůstali dost rychle- náš učitel fyziky, Václav Petrovický, původem z Hradce Králové, byl vynikající pedagog a jeho hodiny fyziky nebo chemie byly živou demonstrací pokusů, kde to bouchalo, kouřilo nebo zkrátka něco dělalo. Samozřejmě, když se zeptal, kdo by chtěl pomáhat s přípravou experimentů v kabinetu, byl zájem převeliký.
Z naší skautské doby, tu nám soudruzi už 1949 zakázali, jsme byli už ve sbírání bobříků, začínali jsme s morzeovkou a to jsme nechtěli  vzdát. Do klubovny jsme už nesměli, tak jsme se scházeli u nás v podkroví, tam mívali Lorenzovi, původní majitelé domu č. 14 v Benešově, tehdy Schillerově ulici,  pokoj pro služku.  Maminka mi tam dovolila dílnu, tam se vyráběly modely a tvořilo. Chyběly nám ale, jako vždy, peníze. Eda sehnal malý žebřiňák a vydali jsme se na cestu sbírat zálohové láhve.  Dodnes si s těmi současnými sběrateli pokecám, jsou to moji následníci, jednou budou sbírat hodnotnější věci.
Za ty utržené peníze jsme si koupili bzučák s telegrafním klíčem a cvičili jsme zcela bez dozoru strany a vlády.  To bylo tehdá na pováženou, nějakým způsobem na to narazil učitel Mikulášek  a začalo vyšetřování. S - 10 letými kluky ovšem nic moc nemohli, tak to časem vyhnilo samo.
Ale v r. 1953 jsme na "měšťance" končili, jak dál?  Já měl maminku živnostnici, nenáviděnou soudruhy z Národního Výboru, v Jihlavě jsem byl bez šance.
Pan učitel Petrovický mé mamince tenkrát řekl, že je přesvědčen o mém nadání a že mi najde místo na odborné škole. Opravdu mi našel školu, kde mně přijali, byla to prestižní pražská 1. PŠE v Ječné ulici č. 30.  dodnes je tato škola známá svojí úrovní a i dnes nemá o studenty nouzi.
Problém byl ale stejný, jako dnes. Koleje nebo internáty jsou jenom pro "zlatou" mládež, my ostatní se musíme protloukat, jak to jde. Takže jsem začal ubytováním v učňovském  internátu Tesly v Říčanech- Radošovicích, tam měl p. učitel Petrovický také nějaký kontakt. Ubytování ve vile bylo jistě krásné, ale do Ječné ulice jsem jezdil vlakem z nádraží v Říčanech, přes Uhříněves a vstávat jsem musel v 6 hod. ráno, abych stihl začátek vyučování v 8 hodin. Jistě mi ty 4 km na nádraží prospěly, zvykl jsem si na dlouhé pochody.
Druhý rok se mi ale podařilo získat postel v internátě v Pobřežní ulici, dnes tam stojí luxusní hotel. Tehdy to byla ovšem bývalá škola, s velkými místnostmi, takže tam stály v každé třídě patrové postele a v jedné třídě spalo a žilo 21 až 24 studentů. Topení na koksová kamna, sprchy i WC na chodbě, jako kasárna.
V Říčanech jsem ovšem našel mnoho přátel, kteří provozovali i rádiostanici OK 1 KDM, tam jsem byl také operátorem a po večerech kutil na anténě nebo na vysílači. To mi později velmi pomohlo, když jsme provozovali středovlnný vysílač za ruské okupace, v srpnu 1968.
Ale i na Poříčí v Praze jsem našel partu, i  domovník s námi diskutoval o allkoncertech, audionu a pod. zapojeních těch prvních přijímačů, dokonce jsme si postavili miniaturní televizi, s německou vojenskou obrazovkou, když začalo pokusné vysílání z Petřína.
V Praze jsem byl rychle doma- znal jsem všechny zdroje součástek, od firmy Fusek na Václaváku po prodejnu nadnormativních zásob ve Spálené ulici. Tam jsem také koupil veškeré náhradní díly pro televizi Aleš, to byl větší bratr televize Mánes. Sestavil jsem tu televizi bez chyby, i naladil úplně bez přístrojů,(v roce 1956) i když jsem jako student ty přístroje v Hloubětínské Tesle vyvíjel, také jsem za tu diplomovou práci získal vyznamenání, diplom i diplomová práce na 1,0.


Zde je moje poslední třída R4D z roku 1957. Vidíme ještě obrovská koksová kamna v pozadí, já sedím v první řadě jako druhý zleva. Důvod k tomu byl prostý, na pravé ucho neslyším od narození  vůbec, na levé dost špatně. Přesto jsem to všecko tenkrát zvládl, kdo spadne do vody, musí plavat.
Uprostřed sedí holohlavý Konfršt s přehazovačkou, tehdy hvězda školy. Hned za ním je Skočka, čili Skočdopole, ten také později pracoval na FEL ČVUT na Karlově náměstí. Bohužel k nim už dlouho nemám kontakt, byla to dobrá třída.
Mívali jsme tělocvikáře Svobodu, bývalého vězně ze Sachsenhausenu- tam byli vězněni studenti z demonstrace kvůli Opletalovi. Vzpomínám, že zrovna v té době začala čistka v městských knihovnách, "špatní autoři" byli odváženi do stoupy. Svobodu to ovšem rozhořčilo, ale kdosi z posluchačů ho udal. Následovalo vyšetřování, já jsem se vymluvil na hluchotu, ale několik studentů bylo vyhozeno.
Po absolvování  SPŠ mi byla vydána umístěnka , to je dnes nepředstavitelná věc, byl jsem přidělen jako nedostatkové zboží do Ústavu Technické Fysiky ČSAV jako technik. Začínal jsem v oddělení pro výboje v plynech,  můj první větší úkol byl, vyvinout kondensátor s minimální vlastní indukčností a napě'tovou pevností nejméně  20 kV.  Samozřejmě jsem se pídil po informacích, podařilo se nám získat takový kondenzátor z US leteckého radaru. Ovšem rozebrat jsem ho nesměl. Takže jsem se snažil, najít podobnou konstrukci, která by měla podobné vnější připojení.
Zkusil jsem to vyrábět sám, prostě prototypy zadávat dílnám, to je na příliš dlouhé lokte. Několik desítek podařených kondenzátorů jsem vyrobil, když se ohlásila významná návštěva- do naší laboratoře na Kladenské 60 přijeli dva tehdy  nejvýznamnější fyzikové Ruska.Byli to  Lev Davidovič Landau a Pjotr Kapica. A tito dva  slavní fyzikové se bavili se mnou, dvacetiletým průmyslovákem o bezindukčních kondenzátorech, skoro hodinu. Já jem ovšem po 14 letech ruštiny také mohl docela dobře diskutovat.
Ale pro mně to byl začátek mé dráhy, zajímaly mně vždy nové věci ve fyzice i elektronice. Prof. Tauc u nás vyráběl první tranzistory, já jsem hned sestrojil přijímač, který s těmi tranzistory hlasitě hrál- zneužil jsem na to reproduktor drátového rozhlasu.
V Akademii jsem měl ovšem jiné úkoly- třeba automatizaci rentgenového goniometru, měřícího složení krystalu. Když se to zadání zdařilo, využil jsem situace a požádal o svolení k večernímu studiu ČVUT. Nebylo to vůbec lehké, ústav se vzdal asi 10 hod. mé práce týdně , abych mohl dojíždět na Karlovo náměstí, kde tenkrát stála elektrotechnika. U Trnků jsem začal s teoretickou elektrotechnikou, tehdy s asistenty Dufkem a Mikulcem.
V r. 1965 jsem konečně promoval, ale na mé umístění to nemělo žádný vliv. ČVUT se tehdy začínalo stěhovat do Dejvic, já jsem tam přišel poprvé až 1990.
Tehdy se však začaly i politické věci dávat do pohybu.  Začalo t. zv. Pražské jaro, v r. 1968 to na jaře vyvolávalo naději, že se ten partajní krunýř konečně podaří odstranit, že svobodný tisk a média mohou přivést národ konečně mezi ty kulturní, západoevropské. Dnes víme, že naděje na reformu komunistického hnutí byly pouhá iluze. Cenzura je nejvýznamnějším nástrojem každé diktatury, bez ní se jí nedaří ovládnout lid. A ani tehdejší KSČ se té "vedoucí role" nehodlala vzdát. Jenom panovala nerozhodnost, jak pomoci t.zv. "materiální zainteresovanosti" propagované Otou Šikem. Obnovit řemeslníky, drobné podnikatele, to byla v ČR téměř nemožná věc, asi by to skončilo pro komunisty špatně. Zřejmě to však včas rozeznali i v Rusku, nejenom kvůli ČR,  ale i další země by mohly přijít na špatné myšlenky a tak nás obsadili.
Bylo mi tehdy přesně 30 roků, dvě malé děti a jednopokojový byt IV. kategorie. Se Sovětským svazem na věčné časy se mi nechtělo, odhadl jsem si však, že příštích 20 roků (bylo jich potom přesně 21) se nic nehne.  Takže začíná moje revolta proti okupaci.