V srpnu 1968 byla republika obsazena okupačními vojsky, údajně Varšavského paktu.Tomu předcházely měsíce politické aktivity, zejména pro zrušení cenzury bylo možné diskutovat dosud nediskutovatelné. Pro mně to byl hlavně Jiří Lederer, s kterým jsem byl seznámen prostřednictvím  rodiny Kubištovy. Lederer tehdy potřeboval přeložit různé dokumenty do polštiny a samozřejmě byly pak přes Poznaň do Polska také propašovány. Paní Elžbieta Ledererová byla Polka, takže stejně jako moje Elžbieta,  která pochází ze Slezska, měla tenkrát  své vazby s Polskem.  Další důležitý partner byl Zbigniew Brzeziňski. Literární Noviny byly tehdy hlavní komunikační prostředek všech reformních sil. Tam se diskutovalo otevřeně i o chybách systému jedné strany, což muselo soudruhům v Moskvě ovšem velmi vadit. Jiří Lederer začínal u sociální demokracie, ale po sloučení české soc. dem. s KSČ, provedeném předsedou soc.dem. Fierlingerem a K. Gottwaldem, z té strany vystoupil a aby se vyhnul persekuci, odešel do Polska, kde studoval a také si tam našel ženu. Teprve když se v Praze uklidnilo, mohl se vrátit.
Jako redaktor Literárních Listů pak poskytl místo demokratické levici- o jakési pravici si tenkrát nikdo ani netroufl  nějak diskutovat.
Na začátku prázdnin 1968 jsme jeli k babičce do Slezska, měla domek na zdymadlu Gliwického kanálu v Klodnici, to je kousek od přístavu  na Odře, Kožlu. S dětmi jsme tam strávili skoro  3 týdny, mezitím jsme měli v opravně náš starý Fiat 500 Familiare, asi tak 18. srpna, přesně si to už nepamatuji,  jsme se vraceli do Prahy.  Cestou jsem si všiml, že nás přísně sledují, na každé křižovatce stál regulovčík a něco hlásil do vysílačky, díval se při tom na nás. Pohled doprava na kraj lesa nám ujasnil, proč. Stálo tam víc tanků a transportérů, než stromů. Pochopili jsme, že se něco chystá, ale nechtěli jsme tomu věřit, přece v Praze nic proti Rusům nebylo zveřejněno, považovali jsme Pražské Jaro za naši záležitost. Ale brzo ráno, 21. srpna 1968 mě manželka volala k oknu: celá Heřmanova ulice byla od  PZO až na Letnou plná tanků. Bydleli jsme tenkrát ve starobylém domě na rohu Veverkovy  ulice a Heřmanovy, naproti byly kanceláře  zahraničního obchodu, tam jsem také parkoval.
Začalo něco, jako pražské povstání. Lidé odmontovali ukazatele směru, jména ulic, informační tabule všeho druhu, Rusové se ocitli ve městě bez jakéhokoliv označení, i čísla domů byla odstraněna.
Po ulicích jezdily Volhy StB, prý hledali některé významné představitele Pražského Jara, pochybuji však, že se jim to  podařilo. Samozřejmě jim pomohli zrádci, třeba Hoffman nechal vypnout vysílačky. Na UKV však měla republika vybudovanou síť, která měla odolat i útokům NATO, ta se nyní hodila. Z tajného studia udržovala vláda styk s občany, jenomže tenkrát byly přijímače s VKV ještě vzácné.
Byl jsem tehdy jako  elektroinženýr vedoucí laboratoře v Ústavu Fyziky Pevných Látek ČSAV, proto za mnou přišel ředitel Rozsíval s dotazem, zda bychom dokázali vysílat na střední vlně Prahy II  (tehdy frekvence 1287 kilohertzů) stejný program, jaký jsme přijímali z UKV- sítě- od skrytého studia. Dal mi k dispozici šoféra a dodávku, zajeli jsme do Kbel, kde měla Akademie uskladněné německé kořistní přístroje. Našel jsem tam  vysílačku s rozsahem středních vln, vf. výkon 100W.

. Vysílačka byla už za II. světové války technicky zastaralá, byl to model asi z r. 1936.  Ale svůj účel splnila, vysílala, pokud si vzpomínám, několik dní s přestávkami, když chlapci na věži viděli nějaké pohyby RA.

Tuto vysílačku používaly štáby Wehrmachtu, ovšem chyběl nám rotační generátor. Takže narychlo byl přizpůsoben zdroj 2 kV, nastaveno žhavení z transformátoru, venku zavěšena anténa  správné délky a zdroj modulace byl přijímač s UKV- rozsahem. Samozřejmě dlouho skladované kondensátory ve vysílači se probily, byly však rychle nahrazeny novými, anténa vyladěna do maximálního vyzařování  a vysílání mohlo začít, to celé jsme zvládli za tentýž den, kdy byla čs. legální vláda zatčena a dopravena kamsi na Ukrajinu. Dělnicko- rolnickou vládu se však nepodařilo sestavit, soudruzi tušili, že jejich budoucnost je nejistá, dělníci ani rolníci zkrátka k dispozici nebyli.

Akademie věd byla tehdy vedena opravdu vědci a ti si nenechali něco namlouvat. V den okupace poslal akademik Šorm, ředitel tehdejší ČSAV dálnopis řadě vědeckých organizací na západě se zprávou, že jsou okupováni a žádostí o podporu. Rusové po dvou dnech tu budovu opustili, byli jsme požádáni panem prof. Šormem o prohlídku telefonů, kde by Rusové mohli instalovat nějaké odposlouchávací zařízení. Našli jsme několik podezřelých součástek, vyhlížejících jako odrušovací filtry a zřejmě nepocházející z Tesly.Odstranili jsme je, telefony fungovaly normálně, co s těmi součástkami udělala Akademie, už nevím.

Příjezdové silnice na Střešovice sledovali naši pozorovatelé na věži zahradní vily, tam byl široký rozhled. Pro kontrolu jsem vyjel na Žižkov,  tam byl i v úzkých ulicích velmi dobrý příjem i na malý tranzistor.  Ale Rusové zapomněli přivézt zaměřovací vozy na vysílačky, když je posílali dodatečně po železnici, zatelefonovali celníci z Čierné pri Čopu do Akademie, věděli jsme o nich. Vysílání jsme ukončili, když se vláda vrátila ze zajetí. To už také byl i rozhlas v rukou vlády, Rusové se už do toho přestali míchat. Jediné co bylo nové- na dlouhých vlnách kolaborantský vysílač Vltava , ten zřejmě vysílal z Dederónie. Začíná dlouhá doba "normalizace". V prvním okupačním týdnu proběhl i mimořádný sjezd KSČ, tam se KSČ postavila do opozice k zastáncům okupace. Odtud získal  J. Lederer záznam, který jsme s manželkou překládali do polštiny pro Brzezińského. . Scházeli jsme se v bytě Ledererových v Karlíně. Nebylo to vůbec snadné, politický text oplýval výrazy jako státnost , ústavnost, zkrátka  neobvyklý slovník, ale za 10 dní jsme těch 120 stránek zvládli. Na jaře  1969 na jaře pak polská policie zabavila knihy z Wydawnictwa Kultura  studentům v Poznani a začalo hledání překladatele. Byli jsme varováni a tak jsme sebrali pár kufrů, dvě malé děti a odcestovali do Německa, dokud to ještě bylo možné. Tam nás managovala manželčina sestra Barbara, takže jsme vše rychle zvládli a vcelku jsem byl 4 dny nezaměstnaný. Zaměstnání jsem si našel sám, v Kolíně nad Rýnem, na II. Physikalisches Institut der Universität zu Köln. Zajel jsem tam z našeho lágru v Unně Massen, Auf der Tüte, to byla adresa těch nových příchozích, jako kód. V Kolíně jsem šel do ústavu, kde dělali kristalografii, to enkrát bez internetu nebylo vůbec snadné najít. Zeptal jsem se profesora, kterého jsem našel v sekretariátu, zda mají volné místo pro inženýra. Popsal jsem, že jsem z ÚFPL ČSAV v Cukrovarnické ulici v Praze, pan profesor šel k telefonu a zavolal prof. Bohuna, kterého znal osobně. Bohun mně samozřejmě denně viděl, tak mé údaje potvrdil  a prof. Hauser mi nabídl, že mohu hned zůstat, v pokoji pro hosty. 

Druhý den jsem měl vyřízeno zaměstnání, rodinu jsem si přivezl na víkend. Děti dostaly místo ve školce pro zaměstnance university, byla to antiautoritární školka, hodně levicová, ale našim dětem to prospělo. Po roce začal syn chodit do školy, manželka se učitelky na třídní schůzce ptala, zda nemá syn nějaké potíže s němčinou. Učitelka se na ni podívala a řekla- kdybyste se mně neptala, nikdy by mně to nenapadlo, že je to dítě z Čech. Takže exil proběhl téměř perfektně, hlavně z hlediska dětí, o ty jsme se báli.
Tím končí i moje účast na  Pražském Jaru.
V Kolíně jsem pobyl 7 roků, potom jsem přijal nabídku a šel s prof. H. Waltherem do Mnichova, do Garchingu. V Mnichově ovšem žije mnoho Čechů a tak jsem pomáhal redakci Českého Slova s opravami jejich sázecího stroje. To byl dárek od USA, už trochu starší a tak bylo občas třeba na něj vložit ruku. Po sametu však toho časopisu nebylo už třeba, osazenstvo bylo už vesměs ve vysokém věku a tak ten časopis zanikl.
I Jiřího Lederera, když těžce onemocněl, konečně pustili, přijel do Mnichova ale spíš už jenom umřít. V době, kdy jsem mohl budovat svoji vědeckou kariéru, byl stále pronásledován vězněn a nesměl publiikovat. Tomu jsem tím exilem ušel. Nicméně, ani Lederer, ani já jsme nikdy z toho nasazení nic nevytěžili, také jsme to neočekávali.
Zkušenost z této akce: život a kariéru nasazují zcela jiní lidé, než ti, kdo z toho nakonec těží.

O mé činnosti na poli fyziky se v němčině zmiňuji zde
Zpět na začátek